ÚVODEM

Italština vznikla z mluvené latiny a je jí nejblíže ze všech románských jazyků (italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština, moldavština). Italština se jako spisovný jazyk vyvynula ve 13. století z toskánského dialektu.

V Itálii se hovoří mnoha dialekty. Můžeme je rozdělit do d vou hlavních skupin: severní a jižní. Mezi nimi existují významné rozdíly. Ještě ve 20. století bylo obtížné porozumět téměř všem italským dialektům, tolik se lišily od spisovné italštiny i mezi sebou. Avšak v poslední době pronikají do dialektů stále více prvky spisovné italštiny a ty se jí čím dál víc přiblížují. Tomuto jevu se říká „italianizace dialektů".

Ïtalsky se hovoří nejen v Itálii, ale také v jižním Švýcarsku a ve mnoha zemích Evropy i Ameriky, kam Italové hojně emigrovali v posledních dvou stoletích.

Italština je jazykem hudby, divadla, literatury a dobré kuchyně.

VÝSLOVNOST A PŘÍZVUK

Kromě několika málo odlišností se italská výslovnost od české neliší. Významným prvkem v melodičnosti italskéhé jazyka je přízvuk. Je daleko silnější než v češtině a klade se ve většině slov na předposlední slabiku. Jedná se o tzv. pravidelný přízvuk. Dále může být přízvuk i na poslední slabice, na třetí slabice od konce, výjmečně na čtvrté slabice od konce.